Čtenář roku 2021

Krajská knihovna Vysočiny vyhlásila svého e-Čtenáře roku. Stal se jím Ing. František Jedlička. Překvapivě to není příslušník mladé generace, ale nadšený čtenář z řad seniorů. Ovšem velice aktivní senior, který nezahálí, má rád historii, věnuje se vojenské historii, cestuje a také hodně čte.

Čtenáře roku vyhlašuje Krajská knihovna Vysočiny ve spolupráci se Svazem knihovníků a informačních pracovníků (SKIP). Náš e-Čtenář postupuje do krajského kola a jeho vítěz pak do celorepublikového. Celostátní vítěz bude slavnostně představen v přímém přenosu České televize v rámci předávání cen Magnesia Litera 2021.

Letos Čtenáře roku podporují Palmknihy s. r. o. a Albi.

Rozhovor s Františkem Jedličkou

Jak jste pro sebe „objevil“ e-knihy? Jste nadšeným čtenářem e-knih nebo je to „z nouze ctnost“? 

Rok už neřeknu. Nejprve jsem četl knihy z internetu. K tomu mě dovedl jeden můj koníček a tím je práce ve prospěch Spolku pro vojenská pietní místa (www.vets.cz), kdy jsem při hledání osudů některých našich hrdinů objevil odkazy na literaturu, kde např. naši legionáři vzpomínají na své osudy. Takto jsem si vytvořil sadu stažených knih a článků a ve volnu se k nim vracel. Pak jsem dostal od dcery čtečku, naučil se konvertovat a do ní natáhnout něco z této literatury. Současně jsem hledal a do čtečky stahoval další volně dostupné knihy a objevil jsem i to, že knihy, na něž bych jinak neměl čas, jsem přečetl a získal k nim respekt. Vyberu od Čapka „Hovory s TGM“, které by si měli přečíst zejména ti, co TGM rádi citují, aniž by od něj cokoli četli. Ta čtečka mi pak moc posloužila před dvěma roky na delší cestě po Západu USA, nemusel jsem sebou vozit knihy, čtečka stačila.

No a k té druhé otázce jsem v podstatě odpověděl, samozřejmě mám nejraději knihy jako takové. Nejsou tak unavující na oči, nemají nároky na kapacitu baterie a krásně voní. Jen jsou někdy moc těžkou literaturou. Tím nemyslím obsah, ale hmotnost. Třeba takový pan Vondruška, kterého (kromě většiny odborných knih) mám přečteného, je náročný hlavně před spaním. To označení „těžká literatura“ mám od maminky, která byla vášnivou čtenářkou, ale na čtení měla většinou čas až v posteli. No a jak byla udřená, tak jí občas spadla kniha na pusu a byla těžká.

V této covidové době jsem ale musel přejít na virtuální knihovnu, tou se nákaza nepřenáší a také ji mám kdykoli po ruce. Navíc se dostanu k novinkám v podstatě bez čekání. Knihy už léta nekupujeme, už je není kam dávat.

Provází Vás obliba čtení celý život nebo to přišlo až s věkem a větší dispozicí volného času?

Jak jsem řekl, čtení mám po mamince a od malička. Ona sice „vystudovala“ jen 4 třídy obecné vesnické, ale v pravopise na tom byla líp než já. Hned jak to šlo, jsem si četl, rodiče na nějaké předčítání čas neměli, ale kolem sebe jsem viděl knihy a tak to nějak přišlo samo. Začínal jsem na Ferdovi Mravenci, Broučcích, Kájovi Maříkovi, Verneovkách, časopisu Junák, dobrodružných knihách, dětských cestopisech, Májovkách, ale i Aloisu Jiráskovi, protože koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let byly postupně vydány všechny jeho knihy, které si rodiče předplatili (pokud se nemýlím, tak vše bylo za tehdy závratných 500 Kčs – celé vydání jsem zdědil), nevynechal jsem Boženu Němcovou atd. Mohl bych pokračovat dál, jak šel čas. Já četl všude a to mi zůstalo. Maminka se na mě často rozzlobila, tak dlouho mě tahala od knížky, až jsem pod okny slyšel, jak to vzdala a jede sama s vozíkem na trávu. To jsem toho honem nechal a dobíhal ji, abych pomáhal při práci. Ale byl jsem normální vesnický kluk, tehdy jsme byli víc venku než doma, jak jen to šlo.

Jaká je Vaše oblíbená kniha?

To je velmi složitá otázka. Asi se to vyvíjelo časem. Spíš šlo o postavy než o knihu jako takovou. Prvně to byl asi ten Ferda Mravenec. Pak Kája Mařík. Potom asi Robinson Crusoe. Pak zřejmě d´Artagnan. V dospělém věku mě asi nejvíc oslovil Monte Walsh v Muži se srdcem kovboje od Jacka Shaefra. Taky Phil Marlowe v Chandlerových románech, ale i Lee Archer a detektivky vůbec včetně všech westernů nelze pominout. Rád čtu rozumně napsané thrillery.

Fakt se mi těžko vybírá a stoprocentně jsem na mnoho výborných knih zapomněl. Mám kroužkový bloček, kam si zapisuji podle autorů, a když si na něj teď myslím, tak vidím, že jsem vynechal: Wilbur Smith, Jeffrey Archer, Steve Berry, Lawrence Block, Dan Brown – no vidíte, science fiction jsem vůbec nejmenoval, a to jsem skoro nic nevynechal před lety – Michael Connelly, Jeff Deaver, E. S. Gardner, Lee Child, já už raději končím a vezmu notes s sebou.

Kdybych měl fakt vybrat jednu, tak je to Monte Walsh a hotovo. Čestnej a drsnej chlap.

Když čtete, máte oblíbené místo nebo čas?

Já čtu všude a kdykoliv to jde. Bez knihy bych asi neusnul, teď mě k pohodovému usnutí ukolébávají Obrazy z dějin národa českého ve čtečce. Je to rozvláčné, sice hodně krve, ale podáno nenásilně a bez emocí a je to tak natažené, že o tom nemusím přemýšlet.

Mění se Váš čtenářský vkus?

No jistě, ale už jsem na to odpověděl. Je mnoho autorů, které jsem přečetl komplet, škoda, že už nic nového nevydají. Jsou další, kteří píší na můj vkus moc pomalu B-), třeba teď pan Vonndruška, už se nemohu dočkat dalšího dílu o sklářích. Je ale hodně těch, od kterých nemusím číst vůbec nic a nevadí mi to.

Ovlivňují Váš výběr různá ocenění knih nebo spisovatelů?

Na světskou slávu nedám. To, že byl někdo oceněn, asi vůbec nevnímám. Zaujmout to musí mě a není to jen obsahem, ale i vzhledem knihy, stránkami a textem. Jsou knihy, které po otevření odkládám, protože vidím, že se mi nebudou líbit. Jak to dělám, nevím, ale je to prostý fakt.

Chcete nám ještě něco sdělit?

Oba nás mrzí, že šla do ztracena akce Knihy na cestu na našem nádraží. Také jsme tam nějaké dubly odložili pro potřebu jiných. Pak jsem se dozvěděli, že si nějaká bezdomovkyně pro ty papíry chodila a dávala je do sběrny za účelem pochybného výdělku. To je bohužel boj s lidskou malostí, s tím nehneme. Shodou okolností problém kam s knihami, jsem nedávno diskutoval s našimi známými Čechoameričany v Chicagu. Taky mají hromadu knih a jsou starší než my. Tak jsem jim radil, aby je nabídli panu faráři, jak jsme to viděli v Kalifornii při českých mších, kam lidé přinesli své knihy a zase si odnesli knihy jiných. Jenže z Chicaga mi odpověděli, že pan farář si s knihami už neví rady a mladé to nezajímá, buď nečtou nebo už neumí jazyk. To mi přineslo vzpomínku, kdy se na přelomu 40. a 50. let asi likvidovaly knihovny s německou literaturou. Tatínek dělal na dráze a často nosil domů krásně vázané knihy v němčině, se kterými se topilo na parních lokomotivách. Tak to asi dopadne i jinde.

Poněkud neveselý závěr, že? Sami to ale vidíme, byly doby, kdy jsme hodně dojížděli někam vlakem a skoro každý něco četl. Teď, pokud se přímo nenudí, hledí do mobilu. Kdyby tam ale četl jako já, to beru, ale ono to je hlavně o slátaninách na sociálních sítích – to podle toho, jak jim kmitají prsty po displeji. Pak z toho máme vysokoškoláky, co neví, kam patří tvrdé a kam měkké písmeno „i“.


← Zpět na přehled