Literatura a hudba

  1. Mytologie a hudba

Stanovit dobu, kdy v hlubokém pravěku začaly vznikat první, zcela primitivní hudební projevy, je prakticky nemožné. Pravděpodobně nejstarším svědectvím o hudebních dějinách je freska z jeskyně Trois Frères v Ariège, jejíž stáří je odhadováno archeology na 40 000 let. Tam, kde nebylo rozvinuto vědecké myšlení, což je jev vyspělé civilizace, musely nejprve nastoupit mýty. Židé považovali hudbu za dar Boha – Hospodina. Připomenout lze mýtus o Mojžíšovi, kterého ještě středověcí autoři uvádějí jako vynálezce hudby. Řekové měli poetický mýtus o Orfeovi. Latinské slovo musica je odvozeno od Apollónových družek Múz. Konec 18. a začátek 19. století přináší vědecké teorie o vzniku hudby. Charles Darwin vysvětloval vznik hudby napodobením ptačího zpěvu. Tímto směrem postupoval i maďarský badatel P. Szöke, který podpořil hypotézu, že zvukové projevy jedinců nejvyspělejších tříd živočišné říše (tzv. biologická hudba) by mohly tvořit určitý prazáklad, z něhož by vycházely primitivní projevy přírodního člověka. Karl Stumpff viděl počátky hudebního projevu v setrvávání hlasu na jedné výši, což se děje při volání na velké vzdálenosti. Karl Bücher pojí vznik hudby s rytmem pracovního procesu. Herbert Spencer se domníval, že hudba mohla vzniknout ze stupňované mluvy. Vyskytují se i další teorie hledající vznik hudby ve vědomí rytmického tepu srdce, z pravýkřiku apod. Určitější představy o podobě nejstarších hudebních projevů podává umění primitivních kmenů (přírodních národů), pokud se zachovaly do našich časů. Jistou pomoc může poskytnout i průzkum dětského hudebního cítění. V podstatě všechny přírodní národy znaly řadu nástrojů, hlavně bicí, zejména bubny. Převládal vokální, popřípadě instrumentální jednohlas, nelze vyloučit vokální a instrumentální heterofonii (náhodné souznění dvou tónů), některé pokročilejší kultury mohly užívat i primitivního vícehlasu.

II.

Souvislost řeči a hudby se projevuje i v kulturách, které nám nezanechaly písemné památky. Význam hudby dokumentuje způsob tradování některých obecně známých mytologických námětů – Orfeus, Pan, Dionýsos, Apollón a Múzy nebo biblický David. Různá pojetí těchto témat nám mohou podávat svědectví nejen o době svého vzniku a o autorovi, ale i o hudbě. Přestože je řecký přínos evropské hudbě mnohem menší, než je tomu v jiných uměleckých oborech, rozhodně není zanedbatelný. V mnohých jazycích máme označení pocházející od Múz – anglický výraz music, německý musik, francouzský musique, italský musica, španělský música. Ostatně české označení muzika dokazuje, od čeho bylo v dějinách toto umění odvozováno. V tomto velmi rozšířeném označení se dochoval odkaz na Múzy ze starověkých řeckých bájí. Snaha o navázání na antickou tradici dala vzniknout moderní hudební teorii, ale i například opeře. Antická hudba byla inspirací pro evropské hudebníky ve všech historických epochách. O tom svědčí i četnost zhudebňovaných témat řeckých bájí, která jsou inspirací mnohých hudebních skladatelů dodnes. Stále také platí akustické principy, které byly objeveny v antice. Ani antická hudební estetika nebyla nikdy zcela zapomenuta. Celkově je evropská kultura ovlivňována antickým myšlením o hudbě.

Mytologie starých Řeků vznikla splynutím různých cyklů bájí z různých částí Řecka, ostrovů Egejského moře a řeckých osad na západním pobřeží Malé Asie. Tyto báje vznikaly v důsledku zbožšťování nevysvětlitelných přírodních jevů. Ve starověku bylo toto adorování běžným způsobem, jímž se lidé snažili porozumět jevům, které nechápali. Začátek šíření řeckých bájí spatřujeme již na přelomu 1. a 2. tisíciletí před naším letopočtem. V tomto období se mezi řeckými kmeny potulovali pěvci, kteří na kmenových slavnostech za doprovodu kithar (strunný drnkací nástroj podobný lyře) zpívali písně o životě bohů a hrdinů pocházejících z různých oblastí Řecka. Tyto slavnosti se konaly především k poctě bohů nebo kmenových vůdců, jejichž původ byl často odvozován od bájných héroů. Tímto způsobem vznikaly v jednotlivých oblastech Řecka celé cykly bájných příběhů, jejichž spojením se vyvinula stará řecká mytologie ve své komplexnosti. Nejstaršími dochovanými literárními památkami jsou Homérovy básně Ilias a Odyssea, které byly zapsány až v 7. století před naším letopočtem. Mezi další nejstarší prameny patří například Hesiodova Theogonia a Argonautika Apollóna Rhodského. Všechna tato díla nám pomáhají vytvořit obraz přírodních, historických a společenských jevů z období života jejich autorů, ale i o starších obdobích. Dalším bohatým zdrojem informací, ze kterého můžeme čerpat, jsou hry antických dramatiků Aischyla, Sofokla a Euripida z 5. století před naším letopočtem. Řeckou mytologií jsou inspirována i díla Pindara (cca 522 – 446 př. n. l.), nejvýznamnějšího starověkého řeckého představitele sborové lyriky. Také autoři z období římského impéria často čerpali ze starých řeckých bájí. Nejznámějšími díly s touto tematikou jsou nepochybně Ovidiovy Proměny a Heroiny, Vergiliova Aeneis a Pausaniův Popis Hellady.

Připomeňme jako jeden příklad z mnoha, že Bohuslav Martinů mimo jiné zpracoval řecké mýty v opeře Ariadna a dokonce sumerskou mytologii v baletu Istar.

Hudba od svého počátku plní ve společnosti mnoho různých funkcí, kterými se zabývá řada hudebních vědců. Miloš Schneierer v publikaci Společenské funkce hudby (1995) rozeznává například funkce hudby, jako je magická, obřadní, náboženská, liturgická, oslavovací, slavnostní atd. Z dalších důležitých funkcí hudby připomeňme výchovnou funkci hudby a estetickou funkci hudby. Také zde můžeme sledovat propojení mýtů a hudebního umění, ale samozřejmě i v nejširším smyslu slova či literatury (písemnictví) s hudbou.

Hudba spojená s obřadními zvyklostmi, magií, rituály je s největší pravděpodobností nejstarší funkcí hudby vůbec. Již v pravěku byla hudba součástí rituálů a obřadů spojených s uctíváním nejrůznějších božstev. Lidé se s její pomocí dostávali do změněných stavů vědomí, a jelikož si tyto účinky nedokázali vysvětlit, začali jí přisuzovat magické vlastnosti. Hudba se později stala nedílnou součástí různých náboženství, v jejichž obřadech je využívána dodnes.

Pozůstatky magického vlivu hudby se uchovaly vedle mýtů také v pohádkách o očarovaných nebo čarodějných nástrojích. Sem patří Krysař, pověst o podivné, až zničující moci hudby (beletristicky ji zpracoval Viktor Dyk, muzikálové podoby se dočkala v provedení Daniela Landy). Čarující buben vlastnil sumerský král Gilgameš. Egyptská bohyně tance a lásky Bastet byla znázorňována se sistrem (chřestítkem) v ruce (ve starověkém Egyptě se používal k zahánění zlých duchů), hvězda Sírius, která měla v Egyptě vlastního boha, neboť souvisela s blahodárnými povodněmi, byla rovněž zobrazována se sistrem, jímž se podle Egypťanů spouštěly záplavy na Nilu. Ve starých řeckých bájích v řeckých bájích je hudebním nástrojům často přisuzována čarovná moc. U afrického kmene Bambarů bylo rotující kosmické vejce, prapůvodce člověka a vesmíru, obdařeno zvukem. Krišna byl v jedné ze svých deseti základních podob pastýřem hrajícím na flétnu a v této podobě měl vyjádřit „oddanost bohu“ – bhakti. Také ve slovanské mytologii se vyskytují často očarované housle apod. Magická obřadní funkce hudby se uchovávala u keltských pěvců – bardů a keltských harfeníků. (V současnosti sledujeme v populární hudbě a jejích subžánrech folku, rocku, heavy metalu, new age, relaxační hudby, ambientu, world music atd. poměrně silné inspirace keltskou, slovanskou nebo severskou, zvláště skandinávskou mytologií.)

Panovský faunovský mýtus sehrál význačnou roli mj. i v hudebním impresionismu. Například Faunovo odpoledne pro orchestr (1892) Claude Debussyho vzniklo jako první část zamýšleného třídílného cyklu k poemě Stéphana Mallarméa (premiéra Paříž 1894). Skladba byla často uváděna jako balet, prvním choreografem byl V. Nižinskij (Paříž 1912); Vítězslav Novák: Pan, 1910 pro klavír, 1912 pro orchestr. (Příkladů by se dalo dohledat ještě mnohem víc.)

Nejednomu scénickému či literárnímu dílu dal název Orfeus.

Scénicky: Claudio Monteverdi (1567–1643), přelom renesance a baroka, opera Orfeo; Luigi Rossi (1598 – 1653), rané baroko, opera Orfeo; Christoph Willibald Gluck (1714–1787), opera Orfeo; Joseph Haydn (1732–1809), klasicismus, opera Orfeo, Jacques Offenbach (1819–1880), dovršitel proudu francouzské Opéra-comique, opereta Orfeus v podsvětí. Igor Stravinskij (1882–1971) zkomponoval na téma Orfea balet (1947) a v r. 1928 složil neoklasicistní balet na jiné mytologické téma Apollón Músagétes. (Příklady jsme zdaleka nevyčerpali.)

Literárně: R. M. Rilke – Die Sonette an Orpheus (1922; č. Sonety Orfeovi), Czesław Miłosz – báseň Orfeusz i Eurydyka (2003), Tom Harper – románový thriller The Orpheus Descent (2013; č. Orfeus v podsvětí, 2014) aj.

V italské literatuře 20. a počátku 21. století se mýtus o Orfeovi objevuje v šesti prozaických textech: v dialogu L’inconsolabile Cesara Paveseho, povídkách Senza colori a Il cielo di pietra Itala Calvina, komiksovém románu Poema a fumetti Dina Buzzatiho, povídce Il ritorno di Euridice Gesualda Bufalina a monologu Lei dunque capirà Claudia Magrise.

Ve francouzské literatuře 19. a 20. století se orfeovský mýtus projevuje v různých zpracováních v dílech spisovatelů, jakými byli mj. Gerard de Nerval, Charles Baudelaire, André Gide, Paul Valéry, Stéphane Mallarmé, Guillaume Apollinaire, Jean Cocteau a další.

Ve španělské literatuře se Orfeus těší velké pozornosti zejména v 17. století. Juan de Jáuregui v r. 1624 skládá báseň Orfeo. O rok později vzniká divadelní hra Lope de Vegy El marido más firme, zařazovaná k tzv. „comédia mitológica“ (komedie čerpající zápletku z klasických mýtů).

Ohlas orfeovského mýtu je patrný také v Portugalsku. Ve svých verších se k němu často vraceli mj. tři přední portugalští básníci 20. století José Gomes Ferreira, Miguel Torga a Sofia de Melo Breyner Andersen.

Sluší se snad z české literatury zmínit také knihu geologa Václava Cílka Orfeus. Kniha podzemních řek (2009), jejíž druhá část je antologií převážně starověkých úryvků o podsvětních kultech, branách, jeskyních a obecně o podzemních bludištích, jakými podle jistých představ prochází duše po smrti.

Divadelně: Calderón de la Barca – drama El divino Orfeo (1663); Jean Cocteau – divadelní hra Orphée (1927); Jean Anouilh – drama Eurydice (1941); Tennessee Williams – psychologické drama Sestup Orfeův (1940) aj.

Co se týče konkrétně řecké mytologie, Dana Zoubková si ve své diplomové práci Hudba v řeckých bájích (ZUČ Plzeň, 2013) všímá nejčastěji zhudebňovaných témat vycházejících z řeckých bájí a pověstí, ale pro rozsah tématu se zaměřila na shrnutí skladeb uvedených v souvislosti s postavami, jejichž bájný život byl spjat s hudbou. Tyto náměty seřadila chronologicky a roztřídila podle slohů. Přehled nám pomůže utvořit si představu o vývoji oblíbenosti jednotlivých postav v průběhu celých dějin hudby. Současně je také důkazem, že hrdinové starých řeckých bájí se stali inspirací hudebních skladatelů během téměř celých dějin hudby od starověku až po dobu nedávno minulou.

Starověk

  • 7. stol. př. n. l. Homér – Hymnus na Apollóna (Homérovo autorství není zcela jisté),
  • 3. stol. př. n. l. Kallimachos – Hymnus na Apollóna,
  • 1. až 2. stol. př. n. l – autor neznámý – Hymnus na Apollóna (obsahuje první známé značky pro melodii).

Přechod od renesance k baroku

  • 1600 – Jacopo Peri – Orfeovo lamento z opery Euridice

Baroko

  • 1607 – Claudio Monteverdi – opera Orfeus,
  • 1731 – Johann Sebastian Bach – kantáta Spor mezi Apollónem a Panem.

Klasicismus

  • 1762 Christoph Willibald Gluck – opera Orfeus a Euridika,
  • 1783 – Joseph Haydn – symfonie Hermův rozsudek,
  • 1791 – Joseph Haydn – Orfeus a Euridika,
  • 1793 – Pavel Vranický – zpěvohra Hermés.

Romantismus

  • 1854 – Franz Liszt – symfonická báseň Orfeus,
  • 1858 – Jacques Offenbach – opereta Orfeus v podsvětí,
  • 1860 – Jacques Offenbach – opereta Dafnis a Chloé,
  • 1867 – A. S. Dargomižskij – opera Bakchova slavnost,
  • 1876 – Leo Delibe – Bakchův průvod z opery Sylvia,
  • 1909 – J. F. Massenet – opera Bakchus.

Impresionismus

  • 1899 – Claude Debussy – symfonie Sirény,
  • 1902 – Maurice Ravel – balet Dafnis a Chloé,
  • 1904 – Claude Debussy – opera Dionýsos,
  • 1910 – Vítězslav Novák – klavírní suita Pan,
  • 1911 – Maurice Ravel – choreografická symfonie Dafnis a Chloé,
  • 1913 – Claude Debussy – kus pro sólovou flétnu Syrinx.
  1. století
  • 1926 – Ernst Křenek – opera Orfeus a Euridika,
  • 1927 – Igor Stravinskij – balet Apollón Músagétes,
  • 1931 – Artur Honegger – poema Amfíón,
  • 1931 – Darius Milhaud – opera Orfeovo utrpení,
  • 1938 – E. F. Burian – lidová zpěvohra Žebravý Bakchus,
  • 1943 – Luigi Dallapiccola – balet Marsyas,
  • 1947 – Igor Stravinskij – balet Orfeus,
  • 1949 – T. Andrašovan – balet Orfeus a Euridika,
  • 1953 – P. Fernando – Orfeův koncert,
  • 1973 – L. Matoušek – instr. skladba (flétna, viola, harfa) Ohlédnutí Orfeovo.

V uvedeném seznamu jsou uvedena hudební díla inspirovaná postavami starých řeckých bájí, které se objevují v souvislosti s hudbou (není zde tudíž kupříkladu zastoupen Odysseus nebo Ariadna atd.) nebo atributy (nástroje) typické pro některá božstva (syrinx). Nejstarší je Hymnus na Apollóna pocházející ze 7. století před naším letopočtem, jehož autorem je s největší pravděpodobností Homér. Nejmladším dílem, které se autorce podařilo dohledat s přihlédnutím ke stanoveným kritériím excerpce, je Ohlédnutí Orfeovo, jehož autorem je skladatel Lukáš Matoušek. (V průběhu práce na tomto článku se nám nepodařilo dohledat a ověřit skladatele uváděného Zoubkovou – P. Fernanda a jeho skladbu Orfeův koncert z r. 1953.) Opomenut zůstal americký skladatel John Austin se svým dílem Orpheus and the Maenads (prem. 1977). Britský skladatel Harrison Birtwistle zkomponoval tříaktovou operu The Mask of Orpheus (prem. 1986) na libreto anglického hudebního inženýra ruského původu Petera Zinovieffa, později složil komorní operu The Corridor (prem. 2009) na libreto Davida Harsenta (titul souvisí s průchodem do Hádovy říše, kam se vydává Orfeus pro Euridiku) a nejnověji napsal hudbu na verše ze sbírky Sonety Orfeovy R. M. Rilka s názvem The Orpheus Elegies (pro tenor, hoboj a harfu). Pro doplnění můžeme uvést rovněž houslový koncert člena tzv. Arcuielské školy (skupina francouzských skladatelů sdružená ve 20. letech 20. století kolem Erica Satieho), francouzského houslisty a skladatele Henriho Saugueta (1901–1989) Concerto d´Orphée (1953).

Postavou, která byla nejčastější inspirací hudebních skladatelů, jak ukazuje uvedený seznam, je Orfeus, za ním následují Apollón a Dionýsos, velkou inspirací hudebních skladatelů, především impresionistů, byl také bůh lesů a stád Pan. (Uvedený přehled Zoubkové jsme s přihlédnutím k některým autorčiným drobným chybám opravili a doplnili.)

Také populární hudba se inspirovala orfeovským mýtem. Mimo jiné britská pop rocková skupina The Herd (jejímž leaderem byl vokalista, kytarista a skladatel Peter Frampton) zařadila na svůj psychedelicky laděný singl z r. 1967 příběh o Orfeovi From the Underworld sepsaný Howardem Blaikleym (dostal se na 6. místo britského hudebního žebříčku); Judge Smith, spoluzakladatel britské progresivní rockové formace Van der Graaf Generator, na svém třetím písňovém albu Orfeas (2011); 13. studiové album australského zpěváka a skladatele Nicka Cavea a skupiny The Bad Seeds s názvem Abattoir Blues / The Lyre of Orpheus (2004), které bylo vysoce příznivě přijato hudební kritikou, je již satirickým pojetím mýtu v moderní době; v subžánrové oblasti českého hip-hopu lze připomenout Jamese Colea, vl. jm. Daniela Ďurecha, a jeho hudební album Orfeus z r. 2016. (Náš přehled v oblasti pop music opět není zcela vyčerpávající; snad ještě jen poznámku, že muzikálový film Moulin Rouge z r. 2001 by nebyl myslitelný bez předchozí offenbachovské operetní tradice; filmové tvorbě se zde přímo nevěnujeme.)

Co se týče léčitelské funkce hudby, hudební terapie je dnes rozsáhlým experimentálním oborem psychologie, psychiatrie a sociologie. Do této kategorie zahrnujeme i rekreační, oddychovou, zábavnou a taneční funkci působící na regeneraci psychiky. V tomto kontextu připomeňme, že od biblického krále Davida se traduje mýtus o očistném působení hudby, neboť David tišil hrou na harfu Saula, posedlého „božským duchem“. Připomeňme proto dále například monodrama Eight Songs for a Mad King (prem. 1968; Osm písní pro šíleného krále) od Petera Maxwella Daviese jako využití muzikoterapie v hudbě.

Pro výklad hudby má zvláštní význam protikladná dvojice Apollóna a Dionýsa z řeckých mýtů, zvláště pak v interpretaci Friedricha Nietzscheho (Zrození tragédie z ducha hudby, 1872).

Nelze samozřejmě zapomenout ani na pojem orfismus, jehož výklad je trojí:

  • Orfismus (náboženství) – mystický proud starověkého řeckého náboženství obsahující učení o blaženosti na onom světě, dovolávající se bájného pěvce Orfea, blízké pozdějšímu stoicismu. Jeho základ byl ze starořecké mytologie antickými filosofy převzat cca v 6. století př. n. l. a je syntézou předhellénské věrouky a tzv. thráckého kultu.
  • Orfismus (umění) – malířský směr, nazývaný též „orfický kubismus“, který způsobem svého vyjádření přibližuje výtvarné umění jiným uměleckým formám, především hudbě a poesii.
  • Vyjádření pro současnou existenci různých vlastností a forem jednoho subjektu a jejich vzájemnou komunikaci (simultanismus).

Doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě

Literatura

  • Caltová, M. Mýtus Orfea v italské próze 20. a 21. století. Magisterská diplomová práce. Ústav slavistiky FF MU v Brně, 2014. 70 s. Vedoucí práce Mgr. Zuzana Šebelová, Ph.D.
  • Court, R. Musique, mythe, langage, Musique en jeu, 1973, č. 12, s. 45–58.
  • Černušák, G. Dějiny evropské hudby. Praha – Bratislava: Panton, 1964.
  • Eggebrecht, H. H. Hudba a krásno. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001.
  • Graves, R. Řecké mýty. Praha: Odeon, 1982.
  • Hatten, R. Myth in Music: Deep structure or surface evocation, Semiotica, 1978, č. 3–4, s. 345–358.
  • Hostinský, O. O hudbě starých Řeků. Praha: Fr. A. Urbánek, 1884.
  • Jupová, A. Mýtus o Orfeovi ve francouzské poezii 19. a 20. století. Bakalářská diplomová práce. Ústav románských studií FF UK v Praze, 2015. 43 s. Vedoucí práce doc. PhDr. Václav Jamek.
  • Lévi-Strauss, C. Mýtus a hudba. In: Mýtus a význam. Bratislava: Archa, 1993, s. 47–56.
  • Petiška, E. Staré řecké báje a pověsti. Praha: Ottovo nakladatelství, 2011.
  • Schnierer, M. Společenské funkce hudby. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1995.
  • Tarasti, E. Myth and Music: A Semiotic Approach to the Aesthetics of Myth in Music, Especially that of Wagner, Sibelius and Stravinsky. Acta musicologica Fennica 11, Helsinki: Suomen Musiikkitieteellinen Seura, 1978.
  • Szabolcsi, B. Dejiny hudby od praveku do konca 19. storočia. Bratislava: Štátne hudobné vydavateľstvo, 1962.
  • Šafařík, J. Dějiny hudby. Praha: Votobia, 2002.
  • Zoubková, D. Hudba v řeckých bájích. Bakalářská diplomová práce. Katedra hudební kultury PF ZUČ v Plzni, 2013. 83 s. Vedoucí práce PhDr. Štěpánka Lišková, Ph.D.

 Elektronické zdroje

  • Pohanská hudba [https://kolovrat.pohanskaspolecnost.cz/pohanska-hudba/; 19. 12. 2016]