Literatura a hudba

2. Vztah hudby a jazyka. Vztah řeči a hudby

I. Vztah hudby a jazyka

Jazyk bývá chápán jako nástroj lidské komunikace, jako univerzální komunikační systém, který je schopen označit převážnou většinu svých objektů a subjektů. Jde o systém takových dorozumívacích prostředků znakové povahy, které se primárně realizují zvukově, sekundárně písmem.

Přirozenému jazyku se přiznává ta vlastnost, že se do něj dají přeložit všechny ostatní jazyky. Hudba stejně jako jazyk volí konkrétní zvukovou podobu z nekonečné množiny možností. Jakkoli je jazyk formální, je hudba specifickým komunikátem. Má stejně jako jazyk řadu zformalizovaných postupů, řadu strukturovaných prvků, čímž utváří do určité míry své sémantické pole. Jazyk je ve srovnávání s ní daleko konkrétnější, je občas také spojovacím významotvorným prvkem pro hudební sdělení.

Při srovnání hudby s jazykem dospíváme k několika závěrům:

1. Jazyk je svou podstatou komunikační systém a jako takový je značně formální. Hudba sice komunikaci také umožňuje, není však formálním nástrojem komunikace.

2. Jazykové a hudební projevy se prvotně realizují ve zvukové formě, přičemž jazyk využívá ve srovnání s hudbou jen zlomek zvukových možností.

3. V obou případech semiózy se vyvinula možnost grafické fixace zvukového projevu, funkce grafického záznamu jsou však odlišné.

4. Jazyk se zmocňuje skutečnosti aktem pojmenování, hudba nepojmenovává dílčí jevy prostřednictvím ustálených znaků. Nabízí se otázka, zda je vůbec možné významovou stránku hudby „přeložit“ do významového jazyka. Zkušenosti s obtížností takového převodu vedou k domněnkám, že hudba je schopna vypovídat o něčem „nevyslovitelném“.

Hudba a zvuková řeč i přes své funkční odlišnosti mohou splývat ve vokální hudbě. Při zpěvu doprovázeném hudbou počítá hudební dílo s úlohou zpěvních složek, hudební struktura souzní se slovním textem tak, že obě promluvy jsou rozezněny v témže okamžiku a fungují jako specifický esteticko-umělecký znak. Historicky vzniká celá řada způsobů a postupů, jak lze přiřadit jednu složku ke druhé. Tento vztah se dá zkoumat na různých úrovních typů hudebně slovesné koexistence na diachronní ose vývoje světové a české hudby a na ose synchronní žánrových a formových vidů.

II. Vztah řeči a hudby

Specifický vztah řeči a hudby se vyvíjel ve dvou základních rovinách dynamickým a stylově signifikantním způsobem. Tyto roviny lze rozlišit podle různého typu funkčnosti slova a řeči z hlediska obsahových i formotvorných potřeb hudby.

V první rovině, na níž se odehrávala převážná většina skladatelské činnosti, byla řeč (básnické slovo) předmětem hudebně stylizačního procesu. Ve druhé rovině byla řeč chápána jako zvukově konkrétní významově určený projev a stala se materiálem hudební tvorby. Tyto funkční roviny byly v kompoziční praxi vzájemně komplementární.

Obě zmíněné roviny jsou však vázány na dobu, kdy v rámci slovesného umění můžeme hovořit o konkrétním autorovi literárního díla (na rozdíl od anonymních tvůrců lidové slovesnosti) a taktéž o konkrétním tvůrci hudby, tedy skladateli (na rozdíl od hudebního folklóru).

Vztah řeči a hudby má daleko hlubší kořeny, můžeme říci, že sahá do dob předhistorického vývoje lidstva. Pozorování soudobých „primitivních“ kultur a společenství (viz např. výzkumy Claude Lévi-Strausse aj.) nepřímo potvrzuje, že jazyk, hudba a obraz (tanec) původně tvořily magickou jednotu. Ta byla potřebná k tomu, aby mohl proběhnout náboženský rituál, jenž měl lidem zajistit fyzické a duchovní přežití. Předvěký člověk pravděpodobně tančil a výrazně intonoval náboženské slovo (to později v Evropě přešlo do praxe chorálové monodie jako „žalmový tón“). Takovému „zpěvu“ dominoval rytmus a jistá monotónnost narušovaná výraznými intonačními výkyvy (slovo-obraz-hudba vytvářely těsné postavení). Vše mohlo probíhat za rytmického ostinata různých převážně perkusních nástrojů. Spolu s požíváním drog přispívala monotónnost k navozování kolektivního transu. Akustický, choreografický a obrazový projev šamana s pomocí různých rituálních pomůcek směřoval k navození změněného stavu vědomí, jež ústilo do halucinogenních představ, snů a vizí. Docházelo k syntéze dobového světonázoru, návratům k mytickým dobám, snad se usilovalo o kontakt se zemřelými. Veškeré zvukové, kinetické a obrazové zážitky z rituálu ovlivňovaly chování člověka i v bdělém stavu. Byl to způsob, jak najít oporu pro život v neznámém a nebezpečném světě. Možná, že lidé za své přežití v náročných přírodních podmínkách starověku vděčí jazyku a hudbě, které tvořily společně s obrazem (rituální kostýmy, nástěnné malby) unikátní systém komunikace. Pozdější vývoj pak vedl k samostatnému již profilování těchto složek původní konkordance.

Přihlédneme-li k počátkům vztahu hudby a slova, přičemž dosud není příliš zřejmé, co se z čeho vyvinulo, můžeme předpokládat, že zřejmě tady je třeba hledat původní hudební smysl, ale i to, co nám z něj v rámci určitého rudimentu dodnes zbylo. Různé jazykové teorie někdy hovoří o tom, že na počátku artikulovaného jazyka byla onomatopoie, která se snažila imitovat („odezírat“) zvuky přírody. Není vyloučeno, nebo je to dokonce velmi pravděpodobné, že hudba šla stejnou cestou a že dokonce vytvářela společně s jazykem – v raných stádiích vývoje lidstva – jeden systém, který se až později diferencoval na známou polaritu „hudba vs. mluvený artikulovaný jazyk“.

III. Antropologické hledisko výzkumu vztahu řeči a hudby

Tvůrcem hudby je člověk, proto je v zájmu hudební vědy zjišťovat vzájemnou závislost hudebních projevů na celkovém vývoji člověka a jeho společenských organizacích. Lze dokonce pozorovat nárůst zájmu o strukturované tónové (spíše zvukové) přírodní jevy, například zpěv ptáků. Opožděná pozornost se věnuje i dlouho zanedbávaným a opomíjeným oblastem primitivních hudebních projevů tzv. přírodních národů, které pod neúprosným tlakem moderní civilizace rychle mizí z naší planety. Od 50. let 20. století se stále více šíří názor, že jisté typy primitivní kmenové hudby jsou strukturálně výše než třeba lidová hudba nejméně vyspělých evropských národů. Na tomto zájmu nic nemění skutečnost, že jen určité okruhy hudebních struktur disponují písemnými záznamy. Názor, že tyto struktury jsou nevývojové a statické vedl k vylučování kultur s výhradně ústní (orální) tradicí. Představa, že takové kultury zůstaly před prahem historie, byla omylem starší hudební vědy. Naprostá většina světové hudby totiž vznikala a vzniká bez opory notačního zápisu. Vede to k potřebě vypracování odlišné metodiky výzkumu, v čemž jsou nápomocni etnomuzikologové. Postupně se vytrácí představa, že úkolem hudebních historiků je zabývat se jen hudebními projevy uchovanými notovým zápisem. V případě neexistence notového zápisu si lze při historickém výzkumu pomoci i dalšími prameny, jako jsou hudební nástroje, tónové systémy, různé způsoby tvoření tónů, knihy a výroky o hudbě, výtvarná zpodobení hudebníků, hudebních souborů či jen jednotlivých nástrojů. V moderní době to může být i reakce obecenstva a dokonce počty prodaných gramofonových desek, CD a jiných zvukových nosičů.

Doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě

Literatura  
Franta, V. Suprasegmenty mezi řečí a hudbou – klíč k sémantice. In Fenomén řeči očima fonetiky a kybernetiky. Plzeň: FF ZČU, 2010, s. 97-110.
Fukač, J. Pojem textu v muzikológii. In Metatext a preklad. Nitra: VŠPg, 1993, s. 68-75.
Hála, B. – Sovák M. Hlas, řeč, sluch. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962.
Music & Word. Sborník z konference Hudba a slovo. Brno: International Musical Festival, 1969.
Ruwet, N. Langage, musique, poésie. Paris: Editions du Seuil, 1972.
Sedláček, K. – Sychra, A. Hudba a slovo z experimentálního hlediska I. Příspěvek ke studiu fyziologických, psychologických a estetických předpokladů vnímání melodie hudby a řeči. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1962.
Volek, T. Diskuse na téma „Jazyk a hudba“, Hudební věda, 1969, č. 3, s. 352-355.