20Zář/17

4. Vztah literatury a hudby u starověkých blízkovýchodních národů a ve starém Řecku

  1. Antická literatura (8. stol. př. n. l. – 5. stol. n. l.)

Antickou literaturou je nazývána kultura starého Řecka a Říma, která ovlivnila všechny pozdější evropské kultury. Antika (z lat. antiqitas = starý, starobylý) je název pro historické (starověké) období, ve kterém byly vytvořeny v kultuře Řecka a Říma kulturní hodnoty, jež se staly základem evropské kultury a vzdělanosti.

Klasické literární žánry:

Komedie: Drama, které má za cíl pobavit diváka (v antice je ze života lidí)

Tragédie: drama, které končí tragicky. Hl. hrdina se zde potýká s nepřízní osudu a podléhá (fyzicky, morálně však vítězí).

Epos: výpravná báseň, která je nesena epickou šíří.

Epigram: kritická, vtipná satirická báseň, která má pointu ostře se vyjadřující ke konkrétní události nebo jevu.

Znaky prozodických systémů:

hexametr = pravidelný šestistopý daktyl,

daktyl = první slabika je přízvučná, další dvě jsou nepřízvučné,

časomíra = prozodický systém založený na pravidelném střídání dlouhých a krátkých slabik.

Řecká antika se dělí na 3 období:

  1. a) archaické
  2. b) attické
  3. c) helénistické
  4. období (archaické)

Epika: Homér – údajně slepý básník, jehož považujeme za tvůrce dvou nejstarších dochovaných evropských písemných památek eposů Ílias a Odyssea.

Ilias (ze slova Ílion = Trója): Epos přímo líčí pouze padesát jedna dní z desátého roku obléhání Tróje. Základním námětem je hněv Achillea, který se kvůli sporům s Agamemnónem neúčastní bojů. Trójané proniknou do řeckého tábora, proto na sebe Patroklos oblékne jeho zlatou zbroj a vydává se za Achillea a pokusí se zahnat trójské vojáky zpět za hradby. Nechá se však příliš unést bojem, dostane se daleko od vlastní armády a je zabit Hektorem. Patroklova smrt roznítí Achillea a s hněvem se vrací zpět do boje, utká se s Hektorem a zabije ho. Poté vláčí vozem jeho mrtvolu kolem hradeb 9 dní. Zeus nařídí Achilleovi (prostřednictvím jeho matky Thetidy), aby mrtvolu vydal trójskému králi a Hektorovu otci Priamovi. Epos končí Hektorovým pohřbem.

Odyssea: Epos líčí desetileté bloudění ithackého krále Odyssea a jeho návrat na rodnou Ithaku (Odysseus bojoval v trojské válce a plavil se domů, avšak kvůli nepřízni bohů – zejména Poseidona, jemuž zabil syna Poliféma – jsou mu stavěny do cesty různé překážky). Tento epos je prvním dobrodružným literárním dílem evropské literatury a jeho motivy se často objevují i v moderních literárních dílech (2001: Vesmírná odysea – Arthur Charles Clarke). Pro oba zmíněné eposy je příznačná bohatá dějovost, detailní popisy postav i dějů. Charakteristická jsou epiteta (básnický přívlastek, jež vyjadřuje emocionální význam nebo vlastnost osoby, k níž je utvořen – např. rychlonohý Achilles, lstivý Odysseus aj.) a přirovnání. Oba jsou psány hexametrem.

Lyrika: Sapfó – básnířka, která vytvořila na ostrově Lesbos Dům múz (školu umění), tj. školu monodické lyriky (jádrem je sólový zpěv doprovázený lyrou). Do jejích básní se promítá i láska k ženám.

Anakreón: píše básně, jež oslavují víno, lásku, zpěv a jiné životní radosti (anakreontská poezie = básně napodobující milostné a pijácké verše Anakreonovy). V Čechách ji básníci pěstovali zejména na počátku národního obrození.

Aisopos (Ezop): Tvůrce bajek, jejichž děj se soustřeďuje pouze na podstatné jevy a jeho záměrem je poučit čtenáře. Bajka = krátký příběh, v němž vystupují zvířata mající lidské vlastnosti. Z příběhu vždy plyne poučení. Ezopem se nechali inspirovat mnozí pozdější spisovatelé (Francie – La Fontaine, Německo – Lessing, Rusko – Krylov, Čechy – Puchmajer).
2. období (attické)

V tomto období se rozvíjí zejména antické drama. Toto drama vzniklo z písní (doprovázených tancem) k poctě boha Dionýsa. Tyto písně zpívali pěvci oděni do kozlích kůží odtud tragédie (tragos = kozel), tzn. píseň kozlů. Podobně vznikla ze žertovných písní komedie.

Aristoteles: jeden z nejvýznamnějších myslitelů antiky. Ve svém spise Poetika formuloval základní zásady antického dramatu: zákon 3 jednot: jednota času (děj hry se nesmí odehrávat v časovém intervalu větším než 48 hodin), jednota místa (děj se smí odehrávat pouze na 1 místě tzn. pouze 1 dějství), jednota děje (dílo má mít pouze 1 dějový proud) – nesmí být zobrazovány násilné a erotické scény – nekombinovat žánr vysoký (tragédii) a žánr nízký (komedii) – pokud v díle není jiná možnost jak uvést diváka do děje, je zde chór (sbor), který zpívá, co ději předcházelo a proč se situace vyvinula v tento děj (zpívá i místo násilných a erotických scén).

Pravidla, která Aristoteles určil, byla závazná až do 17. století. Pouze v období renesance tato pravidla boří William Shakespeare. Ve 20. století jsou tato pravidla závazná i pro tzv. absurdní drama (např. Václav Havel – Zahradní slavnost).

T r a g e d i e:

Aischylos: Je považován za zakladatele řeckého dramatu. V dramatu zavedl druhého herce a umožnil tak dialog. Velký zastánce demokracie (viz jeho hra Oresteia = Orestes je za vraždu své matky a jejího milence – to vše kvůli tomu, aby pomstil otce – souzen veřejným soudem a osvobozen. Spoutaný Prométheus: báje o Prométheovi, titánovi (zplozenec boha a člověka), jenž se proti vůli bohů rozhodl přinést lidstvu zpět oheň. Za to je Diem potrestán přikováním ke skále, k níž každý den přilétá orel a rve mu vnitřnosti. Tímto dílem se v období romantismu inspiroval Percy Bysshe Shelley v díle Odpoutaný Prométheus, J. W. Goethe v básni Prométheus.

Sofokles: Představuje vrchol řeckého dramatu, zavedl třetího herce, omezil úlohu chóru, čerpal z mytologie

Antigona: Konflikt mezi zákony vládců, které jsou proměnlivé a zákony morálky, které jsou věčné.

Král Oidipus: Tragédie člověka, jenž nevědomky zabil otce a oženil se s vlastní matkou – potrestá se oslepením.

Elektra: Oslavuje dceru zavražděného krále, která chce po právu pomstít smrt svého otce.

Euripides: Odlišné pojetí dramatu, zaměřuje se na psychologii postav, zejm. žen

Médea: Tragédie ženy, která opustila vlast kvůli muži (Jásonovi, který přijel pro zlaté rouno) a její muž ji opustil kvůli jiné ženě. Médea zabije Jásonovu manželku, své děti (Jásonovy) a Jásonova otce.

Elektra: trojský okruh; snaha pochopit jednání ženy, která zabila svého muže.

K o m e d i e:

Aristofanes: Nejslavnější autor řeckých komedií, jeho dílem se inspirovali autoři píšící politickou satiru, popř. němečtí literární klasikové (J. W. Goethe).

Žáby – umělecká kritika (proti Euripidovi),

Jezdci – snaha změnit poměry v Řecku,

Lysistraté – reakce na Peloponéskou válku.

*

Démosthenes: Proslul zejména svými plamennými projevy proti Filipu Makedonskému (filipikami). V české literatuře období renesance inspiroval Jana Blahoslava – Filipika proti misomusům (nepřátelům vzdělání).

  1. období (helénistické)

Řecká literatura se stává kosmopolitní.

*

Římská literatura (3. stol. př. n. l. – 5. stol. n. l.):

  1. období – archaické
  2. období – zlatý věk
  3. období – stříbrný věk.

Ad 1. období (archaické): vzniká římská komedie (hrdinové bývají zamilovaní mladíci, otroci, zklamaní otcové, aj.)

Titus Maccius Plautus: Chlubivý vojín (komedie posloužila Shakespearovi jako předloha pro jeho Falstaffa); Menéchmové (dílo je vzorem pro Shakespearovu Komedii omylů); Komedie o hrnci (inspiroval se jí Molière v komedii Lakomec). Plautovými dramaty se inspirovali ve své tvorbě též Lessing a Goldoni. V českých zemích byly jeho hry také uváděny, např. v roce 1533 sehrála skupina studentů pražské univerzity v sále Novoměstské radnice komedii Chlubivý vojín.

Ad 2. období (zlatý věk)

Macus Tullius Cicero: řečník, jehož projevy vynikají logickou skladbou a pečlivým stylem. V období renesance byl pokládán za vzor klasické latiny (proti barbarské středověké).

Publius Vergilius Maro: básník, jenž svou tvorbou oslavuje prostý venkovský život a také vědomé podřízení se osudu a povinnosti k vlasti rodině a bohům. Autor hrdinského eposu Aeneis – obhajoba římských výbojů.

Vergilius je spolu s Aristotelem jediným autorem, jehož z antiky přejala středověká (křesťanská) kultura právě díky jeho postoji k osudu – Vergilius provádí v 1. a 2. díle Božské komedie Dante Alighieriho básníka po pekle a očistci (jelikož je pohan, nesmí do nebe).

Publius Ovidius Naso: Proměny – soubor básnicky zpracovaných bájí, jejich společným tématem jsou proměny (toto téma, popř. motiv je v literatuře poměrně častý, např. George Bernard Shaw – Pygmalion = proměna „holky z ulice“ na dámu; Franz Kafka – Proměna aj.).

Ad 3. období (stříbrný věk)

Lucius Annaeus Seneca: tragédie složené na tradiční řecké náměty, které potlačují psychologii postav – Šílící Herkules, Trójanky, Faidra. Jeho dramaty se inspirovali literáti zejména v období klasicismu a renesance (Jean Racine – Faidra).

Petronius, zvaný též Gaius Petronius Arbiter nebo Titus Petronius: rozhodčí ve věcech estetiky u dvora císaře Nerona, upadl v nemilost a ukončil svůj život sebevraždou. Sepsal román Satiricon, který se vysmívá nedostatkům tehdejšího zřízení státu. (V období polského realismu jej spisovatel Henryk Sienkiewicz uvádí jako jednu z hlavních postav svého historického románu Quo vadis.)

Marcus Valerius Martialis: založil epigram, kritizuje morálku v Římě. Epigram = kritická, vtipná satirická báseň s pointou, jež se ostře vyjadřuje k určité události nebo jevu. (V českém národním obrození psal epigramy K. H. Borovský.)

*

Od 4. stol. n. l. dochází k zániku antické literatury, důvodem je úpadek římské říše a kultury a křesťanství.

 

  1. Hudba

V dějinách západoevropské vzdělanosti se zpravidla vychází ze starověkých východních národů. Z nich vynikají v dějinách vztahů literatury a hudby Židé. Bible a Talmud nám podávají četné zprávy i o osudech a významu hudebního umění. Dovídáme se o hudbě v prorockých školách, o slavné Davidově a Šalamounově době (10. stol. před naším letopočtem).

Po zkáze Jeruzaléma se díky posvátné tradici uchoval v podstatě věrně židovský bohoslužebný zpěv v rozptýlených osadách v oné podobě, jakou měl na sklonku samostatnosti židovského státu. Zvláště bohatou sbírkou zpěvních náboženských textů jsou žalmy. Zpívaly se patrně od dávných dob trojím způsobem. Často se střídaly dvě sborové skupiny – způsob antifonický (ve smyslu „protihlasý“), jindy se o přednes dělil sólista se sborem – způsob responsoriální. Někdy se žalm zahajoval antifonou (předzpěvem), jež se pak opakovala ke konci. Také se občas vkládaly vsuvky i mezi jednotlivé verše.

Málo bychom našli v dějinách lidstva národů tak hudebních, jako byli staří Řekové. Řecké náboženství připisuje vynález hudby bohu Apollónovi. Uctívá v něm později ochránce nejvyšších duchovních tvůrčích principů. V bohu Dionýsovi vidí zosobnění naturalisticky živelné hudby a v bohu Panovi ztělesnění úzce omezené hudby lidové.

Slovo músiké, jež přešlo v různých obměnách do většiny evropských řečí, odvozuje se od Apollonových družek – Múz. V řeckých mýtech najdeme četné náměty, jež ukazují kouzelnou sílu hudby (např. Orfeus), jindy básnicky vystihují nejednu otázku umělecké tvorby a změny i zápasy jejích ideálů. V řecké společnosti odpradávna zaznívaly lidové písně radostné i žalostné, milostné, svatební, pracovní, ukolébavky. Aiodové pěli k chvále bohů o oslavě reků.

Zpěvně se přednášely také velké epické básně hrdinské, jejichž souborem jsou Illias
a Odyssea (9. stol. př. n. l.), spojované s Homérovým jménem. Zpěvní výkon doprovázela hra na kitharu anebo aulos. Uvědomělá umělecká tvorba povznášela do vyšší oblasti formy vytvořené prostým lidem. Lesbická škola v čele s Alkaiem a básnířkou Sapfó (kol. 600 př. n. l.) přispěla k rozvoji zpěvní melodiky. Sborovou (chórickou) lyriku, kterou založil v 7. stol. př. n. l. Thaletas Krétský, vyvrcholil Pindaros z Théb (1. pol. 5. stol. př. n. l.). Hymnický sborový dithyramb k poctě boha Dionýsa připravil vznik řeckého dramatu. Z Euripidova dramatu Orestes pochází jediná zachovaná hudební ukázka. Řecké drama bylo všeuměleckým dílem s převahou básnického slova. Střídaly se tu části mluvené, zpívané i melodramaticky doprovázené, sólové i sborové, čistě instrumentální i taneční. Největší účast hudby byla v Euripidových tragédiích, také v komediích (Aristofanes) byla hudební složka důležitá.

Ve 4. stol. př. n. l. přešla forma dithyrambu v široce založenou kantátu pro sóla a sbor.

Známe celkem jedenáct řeckých skladeb z dobového rozpětí více než sedmi století. Z konce
5. stol. př. n. l. je zlomek sborového zpěvu z Euripidova Oresta. Pythická óda, přičítaná dříve Pindarovi, pochází podle notace ze 4. stol. př. n. l. Dva hymny na boha Apollóna náleží do 2. pol. 2. stol. př. n. l. V 1. pol. 1. stol. vznikla malá, ale velmi pěkná píseň (Seikilova)
o pomíjejícnosti vezdejšího života, zachovaná jako náhrobní nápis (v Trallesu u Smyrny). Pět památek je z 2. stol. n. l. Jsou to ódy na múzu a boha Helia od Mesomeda, dvorního básníka
a skladatele římských císařů Hadriána a Antonia Pia, óda na bohyni Nemesis, jásavý paján (paian) a konečně žalozpěv, tyto tři od neznámých autorů. Všechny skladby jsou jednohlasé zpěvy podepřené nástrojovým doprovodem.

 

III. Vliv antiky na další vývoj evropské kultury

  1. Vliv antické literatury na evropskou literaturu

Středověk (zejm. období gotiky, 12. – 15. stol.):

Středověk je tradiční označení dějinné epochy mezi koncem antické civilizace a začátkem novověku, které se poprvé objevilo v období renesance. Ve středověku vládne v celé Evropě křesťanství, proto je antická literatura zatlačena do pozadí (antika je kulturou pohanskou, a tudíž pro křesťanství nepříliš přijatelnou). Z antických autorů jsou dále šířeny hlavně myšlenky filozofa Aristotela (více než náboženstvím se zabývá vědou a vnáší do věcí – také do dramatu – křesťanstvím oblíbený řád) a básníka Vergilia, který ve svém díle zdůrazňuje vědomé podřízení se osudu (filosofie raného křesťanství = lidé jsou rozděleni na stavy a mají daný osud v tomto společenském stavu žít a musejí se podřídit) a opěvuje prostý venkovský život.

Témata: Jedním z témat, jež si středověk bere z antiky, je osoba Alexandra Velikého a jeho činy. Bývá zobrazován téměř jako křesťan.

V českých zemích vzniká Kosmova kronika, jejíž autor přirovnává postavy k antickým hrdinům. Tato kronika je podobně jako Odyssea psána hexametrem.

Renesance (15. – 16. století)

Renesance chce obrodit člověka za pomoci antické kultury, ke které se hodlá vrátit. Zájem se soustřeďuje podobně jako v antice na člověka a pozemský život, ale to neznamená ztrátu víry v Boha.

Dante Alighieri: Božská komedie – alegorický epos o 3 částech, z nichž ve 2. z nich (Peklo a Očistec) hrdinu provádí antický básník Vergilius; v pekle a očistci vidí básník další antické literáty.

Michael de Montaigne: Eseje – komentované citáty antických myslitelů.

William Shakespeare: Největší světový dramatik. Boří formu antického dramatu (mísí vysoké s nízkým, nedodržuje aristotelovskou zásadu 3 jednot). Antické prvky v jeho díle: postavy žen, které rozhodují samy za sebe. Z antiky se nechal inspirovat Plautem (Chlubný voják) v komedii Falstaff.

Jan Blahoslav: Nechal se inspirovat Démosthenem a píše plamenný projev proti nepřátelům vzdělání, tzv. Filipiku proti misomusům.

Baroko (16. – 17. století)

Baroko se snaží o návrat člověka k bohu, ale náměty a motivy si často bere z antické literatury. Např. barokní divadlo protipól klasického divadla a odraz neporozumění principům řecké tragédie, kde umění nesmělo protiřečit rozumu. Jeho vznik je spojován s nástupem nových uměleckých žánrů opery a baletu. Barokní kázání se vyznačuje květnatou mluvou. Mnoho kazatelů užívá narážky nejen na Bibli, ale též na antická díla, z nichž se také často přímo cituje.

Klasicismus (17. – 18. století)

Klasicismus lze považovat za poslední významný sloh šlechty. Zdůrazňuje poslušnost a kázeň. Staví spravedlnost a kolektivní dobro proti dobru individuálnímu (hrdina Cid).

Napodobování antiky – klasicistní dramata musela dodržovat Aristotelovy 3 jednoty (místa, času, děje). Žánry se dělily na vysoké (tragédie) a nízké (komedie). Pierre Corneille – Cid, hl. hrdina zabije otce své milé, aby si ji mohl vzít, ale v ní převládá touha po spravedlnosti a žádá pro vraha potrestání (zákony vládců proti zákonům morálky = Antigona).

Molière: Lakomec – komedie o člověku, pro kterého je majetek vším (inspiraci si bere z Plautovy Komedie o hrnci).

Jean de La Fontaine: bajky (inspirace = Aisopos).

Jean Racine: Faidra – vliv vášně ničící i blízké těch, kteří jí podlehli (inspirace = Seneca).

  1. W. Goethe: Ifigenie na Tauridě – veršovaná tragédie, která čerpá z antických bájí. Elegie římské – lyrika s antickou tematikou. Faust, 2. díl: Faust se setkává s antickým básníkem.

Romantismus (2. pol. 18. stol. – 1. pol. 19. stol.)

Za preromantismu a romantismu se uplatňuje antická tématika, ale idea je přizpůsobena tehdejší situaci (např. Shelley: Odpoutaný Prométheus). Antická kultura a mytologie se zpřítomňuje jako nositel nových symbolických významů, což pak pokračuje později v období symbolismu a secese.

Literatura 19. – 20. století

Henryk Sienkiewicz: v jeho díle Quo vadis, které zachycuje utrpení prvotních křesťanů za vlády císaře Nerona, vystupuje Gaius Petronius arbiter.

Jaroslav Vrchlický píše trilogii dramat z antických dějin s názvem Hippodamie a cyklus lyrických a epických básní s historickou, spolu s antickou tematikou Zlomky epopeje.

Josef Svatopluk Machar: sbírka poezie Svědomí věků – báseň Antická kráska (satiricky laděná, psaná pateticky, banální příběh x vznešený jazyk).

James Joyce: Odysseus (inspirace antikou = Homér), tento román byl označován za pornografický, proto byl v anglicky mluvících zemích zakazován.

Karel Čapek: Kniha apokryfů (v moderní době slovo „apokryf“ značí literární žánr, který moderním, někdy spíše parodickým způsobem zpracovává obecně známé příběhy, například biblické či antické, založený na netradiční interpretaci těchto příběhů); K. Čapek psal také bajky (viz soubor Bajky a podpovídky).

Jiří Kolář: Prométheova játra – básnická sbírka, která je založena na obrazu každodennosti, která přerůstá v mýtus.

(Příklady zdaleka nevyčerpávají téma.)

Moderní i postmoderní návraty k antickým zdrojům je přetvářejí, přepisují, reinterpretují, postmodernisticky dekonstruují, vedou s nimi tvořivý dialog napříč prakticky všemi uměleckými směry, žánry a autorskými přístupy. Antické umění není exponováno jen v umění, ale stává se součástí produktů masové a komerční kultury. V procesech kulturní recepce pak mizí původní, autochtonní podoba a hloubka antické kultury.

 

  1. Antika a evropská hudba

Renesanční hudba navazuje na zachovanou kontinuitu s antikou ve středověku (příkladem může být anonymní píseň En la maison Dedalus ze 14. století, která užívá kruhovou notaci a mytologický motiv labyrintu). Rovněž renesanční básnictví hojně čerpalo z antické literatury a díky úzké návaznosti na literární básnický text je typické využívání vokálních a vokálně instrumentálních hudebních forem. Zdůraznění návaznosti na antiku v době renesance bylo v hudební sféře obtížně proveditelné pro nedostatek pramenné báze, deziluzi po zveřejnění antických hudebních fragmentů, orientální povaze antické hudby a zkreslené představě o ní. Antické mytologické motivy se objevovaly v textech světských vokálních a vokálně instrumentálních skladeb (zejména v madrigalech v 16. století nebo i v písních apod.) ztělesňujících renesanční řešení vztahu hudby a básnického slova s pastorálními, milostnými nebo mytologickými náměty. Další sférou jejich uplatnění bylo renesanční divadlo, intermedia s antickými náměty, zejména s pastýřskými prvky se zpěvními, sborovými a baletními čísly, pastorální typy madrigalové komedie nebo forma masque s alegorickými nebo mytologickými scénami.

Barokní hudba promýšlí ideu dobové představy o hudebním dramatu, čímž vstupuje do plodného dialogu s antickou tradicí v okruhu Florentské cameraty (camerata = kroužek). Výsledkem je slohové dotvoření doprovázené monodie, položení základů opery, důraz na sloučení literárního, dramatického, hudebního umění, deklamaci zpívaného slova a adekvátní hudební vyjádření niterného prožitku afektového rázu. S hudebně estetickými názory souvisely i mytologické náměty skladeb (apollónská a orfeovská tematika). Libreta oper se často inspirovala Ovidiovými Proměnami i jinými díly tohoto autora nebo dalších antických tvůrců upravovanými podle dobových konvencí, doprovázenými efektní výpravou, často s tragickým vyústěním dramatu podle principu deus ex machina. (G. P. Telemann – opera Trpělivý Sokrates, 1721 aj.) Později se pozornost přesouvá na římské a historické náměty. (J. A. Hasse – opera La Clemenza di Tito /Titovo milosrdenství/ 1735 aj.). Antické mytologické náměty lze zaznamenat ve světských kantátách, v pokračující tradici útvaru masque nebo v instrumentální hudbě v názvech formy suit (svita) pro komorní orchestrální soubor nebo sólový nástroj (např. sbírka loutnových skladeb Denise Gaultiera La Rhétorique des dieux /Rétorika bohů/, 1652 aj.).

Hudební klasicismus se vztahuje k antice prostřednictví hudebněestetické a námětové sféry. Přes intenzivní rozvoj instrumentální tzv. absolutní hudby v tomto období převažuje operní druh. Námětová oblast se v souladu s jinými druhy klasicistního umění vztahuje k antice, ale v novém paradigmatu akcentujícím ideály osvícenství a hledajícím podněty rovněž v antické demokratické společnosti. V rámci reformních operních snah Ch. W. Glucka je zpracovávána antická mytologie na hudební rovině v hudebněestetickém modu apollónských estetických principů v podobě přirozenosti, pravdivosti, jednoduchosti (nikoli primitivnosti), periodičnosti, přehlednosti, racionální organizovanosti atp. Zároveň jde o analogii vzniklou mj. slohovým vývojem hudební řeči a myšlení, nikoliv o programově přijímání antiky, která sehrávala v klasicismu, v jeho estetice a racionalismu, svou nezastupitelnou úlohu.

V české hudbě (hlavně v operní tvorbě) můžeme zmínit scénické melodramy Jiřího Antonína Bendy (Ariadna na Naxu, 1775, Medea, 1775, Pygmalion, 1779) navazujícího na impulz Jeana Jacquese Rousseaua (převzal od něj myšlenku střídání hudby a mluveného slova, prakticky i umělecky ji však uvedl v život). Rousseau ovšem hudbou vytvářel podklad pro pohybovou stránku hercova projevu, Bendovým základním požadavkem byla dramatická pravdivost – chtěl vytvořit nové hudební drama.

Hudební romantismus navazuje na mytické (nejen antické) zdroje pomocí komponované hudby, v níž jsou k nim vytvářeny analogie, hudebním vyjádřením pojmů (mytologická narace, mytologémy stvoření světa, hrdina, žena-anima), atmosférou (mytologické plynutí, proplétání motivů apod.), pozornost se obrací k obsahu mýtu i k jeho formě. Mytologický text v námětech skladeb se projevuje v několika podobách – ve stálém zachycení původní verze mýtu s možností skladatelské (libretistické apod.) úpravy; ve zprostředkovaném působení mytologického námětu v uměleckém díle v podobě přepracování či symbolu; ve svébytném skladatelském zacházení s mytologickým prvkem, které se v novém výkladu vzdaluje originálu. Do dosavadního výkladu vztahu hudba – antika (antický mýtus apod.) se promítá programní hudba, kdy je na slovesnou předlohu navazováno programem symfonické básně formulovaným skladatelem.

Antická mytologie byla zprvu upozaděna novým akcentem na národní mýtus (germánská mytologie u R. Wagnera, severská u J. Sibelia), exotickými náměty (opery N. Rimského-Korsakova), ale stále je výrazně inspirující v novém kontextu (písňová tvorba F. Schuberta, H. Wolfa), v symfonických básních F. Liszta, operetách J. Offenbacha, pozdně romantických operách R. Strausse atd. V české hudbě se antika námětově projevila mj. v melodramech Z. Fibicha na dramata J. Vrchlického.

hudebním impresionismu na přelomu 19. a 20. století se antické (mytologické) náměty uplatňují v tvorbě C. Debussyho, M. Ravela či K. Szymanowského.

hudbě 20. století je pozice mytologické antiky komplikována různorodým směřováním četných hudebních škol, směrů, stylových tendencí, kompozičních metod, individuálních skladatelských aktivit či estetických východisek, což vše zamezuje jednolitému uchopení tématu, neboť lze spíše hovořit o vyústění v multiparadigmatickém tvaru. Antická (zejm. mytologická) symbolika má nadále vliv díky univerzalismu humanistických ideálů, psychologických faktorů, symbolické bohatosti i jako opora při kulminaci historických a společenských událostí.

K evropským skladatelům hudby 20. století a počátku 21. století, kteří se výrazným způsobem obraceli k antice, pařili (napříč stylovým a kompozičním spektrem) např. A. Honegger, E. Křenek, D. Milhaud, L. Nono, C. Orff, I. Stravinskij, z českých pak mj. J. Berg, J. Hanuš, T. Hanzlík, I. Krejčí, K. Kupka, O. Mácha, B. Martinů, J. Novák, V. Zouhar. Využívány jsou formy jako opera, balet, scénické oratorium a kantáta, orchestrální, komorní, instrumentální i sólové formy, jak v klasické (artificiální), tak i v elektroakustické a elektronické hudbě.

  1. Shrnutí

Ze všech starověkých hudebních kultur měla největší význam židovská hudba, která se společně s hudbou antického řeckého a římského světa stala základem křesťanského hudebního umění, tvořícího páteř vývoje evropské hudby. Židé jsou tvůrci jedné z největších literárních památek všech dob – Bible, která spolu s Talmudem podává zprávy o bohatém hudebním životě jak v nejstarší epoše patriarchů a soudců, tak v následující době za králů Davida a Šalamouna. Hudba byla spjata s bohoslužbou, z její funkce vyplývá převaha vokální hudby, její povaha byla hymnická a patetická. Nejcennější formou židovské hudby byly žalmy (k poslechu lze proto doporučit např. Biblické písně A. Dvořáka). Řecká kultura je vyvrcholením veškeré starověké kultury i umění, avšak naše vědomosti o hudebním umění jsou kusé, chybí pramenná základna. Každopádně antika a její umění ovlivnily vývoj evropské kultury až do současnosti.

Literatura

Černušák, G. Dějiny evropské hudby. Praha: Panton, 1964.

Černý, M. K. Hudba antických kultur. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994; 2. vyd. Praha: Academia, 2006.

Hostinský, O. O hudbě starých Řeků. Praha: Fr. A. Urbánek, 1884.

Chailley, J. 40 000 let hudby. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965.

Kozel. D. Antický hudební mýtus a jeho responze ve středoškolské hudební výchově. Disertační práce. Ostrava: KHV OU 2011. Vedoucí práce prof. PhDr. Jan Mazurek, CSc.

Mazurek, J. Stručné dějiny evropské hudby. Ostrava: Montanex, 1992.

Šafařík, J. Dějiny hudby. I. díl. Od počátků hudby do konce 18. století. Praha: Votobia, 2002.

20Zář/17

Obecní knihovna ve Vyskytné u Pelhřimova

Obec Vyskytná leží na hranicích okresu Pelhřimov a Jihlava, v současné době má 578 obyvatel. Kdy byla založena, se přesně neví, ale určitě tu byla již ve třináctém století, což potvrzuje vytesaný letopočet 1290 ve zdi zdejšího kostela. V okolí Vyskytné se ve 13. a 14. století dolovalo stříbro a ještě v současné době se můžete setkat na okrajích lesů s pozůstatky zaniklých dolů.

Zdejší knihovna má více než stoletou historii, byla založena již v roce 1904. Veřejnou knihovnu ve Vyskytné založila „Národní jednota pošumavská“.  Knihy byly po začátku umístěny v malé skříňce v hostinci „U Novotných“, základem této knihovny se stal dar asi 40 knih od bohoslovecké literární jednoty „Jirsík“ na základě žádosti zdejšího faráře Matěje Staňka. Zpočátku se knihy půjčovaly vždy v neděli, knihovníkem býval většinou místní učitel.  Po první světové válce, v roce 1918, přešla správa knihovny na obec a ta ji přestěhovala do místní školy. V roce 1945 byla přestěhována ze školy na starou opuštěnou faru. Od roku 1960 si chodili čtenáři půjčovat knihy do požární zbrojnice. Tady převzala knihovnu paní učitelka Alena Vesecká, která ji vedla celých čtyřicet let a má největší zásluhy na rozvoji knihovny ve Vyskytné. V knihovně založila Klub mladých čtenářů, který se účastnil různých soutěží, vyhlašovaných dětským nakladatelstvím Albatros v Praze a děti z Vyskytné byly celkem  8x  v Praze vyhodnoceny jako nejlepší z celé republiky. Na základě těchto úspěchů byla v roce 1981 slavnostně otevřena nová knihovna v zrestaurované staré faře, která měla tři místnosti, včetně vlastní čítárny. Po roce 1989 však zájem o knihy upadal a knihovna proto byla v roce 2003 přestěhována na obecní úřad do dvou malých místností, kde je dosud.

Od září 2010 se stala knihovnicí Věra Jarošová. Zvýšenou pozornost věnuje hlavně nejmladším čtenářům, snaží se podporovat a rozvíjet zájem o četbu, a tím si samozřejmě zajišťuje i dostatek čtenářů pro budoucnost. V současné době má knihovna cca 2 300 svazků knih a 90 čtenářů, z toho je 30 dětí do 15 let. Postupně obměňuje svůj knižní fond (převážně nakupuje doporučenou četbu pro děti), nově zavedla půjčování CD a od letošního roku si čtenáři mohou také půjčovat dva časopisy – Receptář a Epochu, o které je velký zájem.

Po celý rok velmi úzce spolupracuje knihovna s místní základní a mateřskou školou. V březnu (Měsíci knihy) již tradičně chodí děti ze základní školy do knihovny, kde knihovnice v první části s dětmi zopakuje základní pojmy a údaje o knihovně a knihách, např. jak se stát čtenářem, jak zacházet s knihou, jak jsou knihy rozděleny, podle čeho jsou řazeny. Vysvětlí dětem pojmy beletrie, naučná literatura, vázaná a brožovaná kniha, autor, ilustrátor, překladatel. V druhé části probíhají soutěže a kvízy. Děti z 1. třídy dávají dohromady slavné večerníčkové dvojice, k obrázkům Josefa Lady říkají básničky, řeší různé hádanky. Děti z vyšších tříd podle přečtené ukázky z knihy hádají název knihy, popř. ilustrátora, dávají dohromady různé pranostiky, luští obrázkové křížovky a hlavolamy. Děti jsou seznamovány s historií i současností obce. Vítězové soutěží dostávají různé drobné dárky.

V knihovně probíhají i další zábavná soutěžní odpoledne, uskutečnil se turnaj v „Člověče nezlob se“ aj. Každý rok ve škole (protože se do knihovny všichni nevejdou) rodiče a především prarodiče čtou dětem knihu, kterou si sami vybrali. Říkáme tomu „Maraton čtení“, i když to pravý maraton není, akce zabere jen jedno odpoledne. Děti většinou předčítajícím přichystají nějaké překvapení, třeba v letošním roce si děti vybraly knihu Ferda mravenec a každý předčítající si musel vylosovat nějakou postavičku z knihy a nakreslit ji, neboť děti namalovaly velké mraveniště, a pak se společně všichni namalovaní broučci za velkého veselí lepili do mraveniště.

Od roku 2013 ve spolupráci se základní školou a obecním úřadem knihovna připravuje „Pasování žáků první třídy na čtenáře“, kdy v obřadní síni obce za velkého zájmu rodičů a prarodičů starosta obce pasuje děti na čtenáře.

Pravidelně jsou do knihovny také zváni „předškoláci“ z mateřské školy. Děti si prohlédnou knihovnu a knihy, je pro ně připraven krátký pohádkový kvíz a na závěr se čte pohádka.

Díky dobré spolupráci obecního úřadu a knihovny se již několik let, vždy poslední středu v měsíci, staly samozřejmostí tzv. „Besedy při kávě“. Přednášející jsou na ně zváni tak, aby téma besedy zaujalo co nejvíce posluchačů, cestovali jsme tak např. nejen po Číně a Norsku, ale dozvěděli jsme se, jak se chodí poutníkům pěšky z Česka do Španělska, „Kde ženy vládnou“, nebo jak to bylo doopravdy s Titanikem, dále jaké novinky v zahradničení můžeme očekávat, i co se připravuje v odpadovém hospodářství. Po každé besedě následně starosta seznámí posluchače s událostmi v obci. V květnu se pak pravidelně jezdí na prohlídky hradů a zámků.

Lidé v obci si již zvykli, že v knihovně je každý měsíc nějaká nová výstava,  naučili se v pátek odpoledne chodit do knihovny nejen pro knihy, ale i jen tak si popovídat, prohlédnout si výstavu nebo si hledat informace na internetu.  Návštěvnost knihovny se od roku 2010 zvýšila o cca 40 %.

Vystavovány jsou práce dětí z mateřské a základní školy, ruční práce nebo obrazy občanů z obce nebo okolních obcí. Knihovnice se snaží ukázat ostatním, jak šikovné ruce mají místní lidé, co vše dokáží, čím se zabývají ve volných chvílích, jaké jsou jejich koníčky a záliby. Největší úspěch mají pravidelné několikadenní prodejní výstavy před Vánocemi a Velikonocemi, kdy je jedna část výstavy vždy věnována tradicím, a v druhé části, prodejní, si mohou návštěvníci koupit výrobky, které vytvořili lidé z Vyskytné či okolních obcí.

Na velikonoční výstavě se např. prodávají ručně malované kraslice, výrobky z drátků, pedigu, perníčky, pletené košíky, jarní dekorace. O Vánocích jsou hitem ručně malované vánoční koule a svíčky, vánoční věnce, perníčky nebo různá, ručně vyrobená bižuterie aj.

Již několik roků probíhá v knihovně volná burza knih, kdy lidé přinesou do knihovny knihy, které již doma nechtějí, ale je jim líto je vyhodit, a tak je  nabídnou jiným. Touto formou bylo již rozebráno cca 200 knih.

Na úspěchu naší knihovny má velký podíl také dobrá spolupráce s regionální pelhřimovskou knihovnou. Dostaneme vždy žhavé knižní novinky a děti zde také získají rychle knihy, které mají školou předepsané jako doporučenou četbu.

V roce 2016 získala Obecní knihovna ve Vyskytné ocenění Knihovna Kraje Vysočina.

 p. Jarošová, Knihovna Vyskytná