MÝTY VYSOČINSKÝCH PRAMENŮ - O KRAJI OTVÍRÁNÍ STUDÁNEK

Jedny z nejstarších mýtů vůbec jsou spojeny s uctíváním přírodních živlů, vody a vodních pramenů především. Vysočina má tu zvláštnost, že právě na jejím území se těch pramenů a pramínků dochovalo mimořádné množství, ošetřováno a opatrováno dodnes. A snad vůbec není náhodou, že právě Vysočina dala inspiraci nejslavnější básnické, ale i hudební skladbě o studánkách, totiž Burešovu a Martinů Otvírání studánek. Studánky a prameny patří mezi oblíbené inspirační motivy poezie a není takřka lyrického básníka, u něhož bychom nějakou básničku o studánce nenašli. A protože jsme v Havlíčkově Brodě, připomněl bych alespoň jednu, a to od Bohuslava Reynka:

Vidím hvězdy, o studni vím,
studni dávna, domova,
studni pod lipou, kde tklivým
očím kvetla nachová 
zora dětství, v ní mrak příští
jako hrozen ve víně…
Jako hvězdy tikají zas
vrabci v rudé kalině, 
která, krásná, páchne žlučí,
dechem v smrti závoji.
Studně pod lipou nejchudší
ptáky vděku napojí. 

Ale samozřejmě nejbásnivěji vyslovil sám důvod existence studánek Miloslav Bureš:

Vždyť
každá studánka
v lese
na hladině
nebe nese,
kdyby jí nebylo,
o zem
by se rozbilo. 

A důležitý poznatek vyslovil Vladimír Holan, když napsal, že ke studánce, již našel v proutí, kdo pít chce, musí pokleknouti.

O studánkách

Je nepochybné, že dávní Slované, stejně jako jiné národy už v období pohanském, si mimořádně vážili vodních zdrojů. Prameny a studně, po­dobně jako stromy a háje, uctívali a přinášeli jim oběti. Svědčí o tom jak Nestor, když píše o Poljanech, že „byli tehdáž pohané, obětujíce jeze­rům i studénkám a hájům“,tak Kosmas, když dosvědčuje o Češích, že ještě v 11. století konali oběti studánkám („Též i pověrečné zvyky jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary u studánek zabíjeli oběti a zlým du­chům obětovali...“), a dokonce ještě ve 12. století biskup pražský, když zakazuje oběti u pramenů jakýmkoli způsobem konati.

K pramenům a studánkám se vztahovaly vodní panny či ženy, Vodopanenky, mnohdy také zvané jen Bílé paní které bydlely ve vodě v křišťálových palácích, k nimž vedly stezky stříbrným a zlatým pískem pokryté. Rády se houpaly na stromech a líbezným zpěvem lákaly k so­bě jinochy. Mnohdy se zjevovaly Vodní panny v průvodu velké vichřice a posílaly na lidi, kteří se z jejich pramene napili, různé nemoci.

Od nepaměti má lid vodu ve velké vážnosti, „přikládá se jí moc věšteb­ná, léčebná a očišťující; zvláště voda Nepočatá, tj. načerpaná poprvé rá­no před slunce východem, jest v nemocech a kouzlech velmi účinná“. Prastarou víru v moc zázračných pramenů a studánek dokládají dodnes četné lidové pohádky o živé vodě, která uzdravuje a oživuje, pohádky, jež mají bezpochyby svůj původ v dávných dobách pohanských.

Z doby nástupu křesťanství se zachovaly dokumenty, které svědčí o tom, jakým způsobem se církev vyrovnávala s pohanskými tradicemi. Byly to např. církevní formuláře, podle nichž duchovní u­díleli pokuty mj. i těm, kdo neopouštěli pohanské zvyklosti. Jedním z takovýchto nejstarších dokumentů, dochovaném ve vatikán­ské knihovně a pocházejícím z 8. století, se zabýval koncem minulého století Čeněk Zíbrt.

Podle tohoto seznamu probral i doklady pohanských zvyků. „Vlivem cír­kevních zákazův a vyhrůžek,“ píše Zíbrt, „vymaňoval se lid z upomínky pohanského kultu, jednak přenášeje staré názory, upravené po rozumu víry křesťanské, očištěné od příměsků nedůstojných, k obřadům křes­ťanským s vodou svěcenou, jednak přídružuje staré oběti a obyčeje k vý­ročním slavnostem (např. házení vánočky, jablka, ořechů do studně na štědrý den), přidávaje některým vodám léčivou, zázračnou moc (...) Jako všude jinde, tak i v českém zvykosloví podnes udržují se přežitky staro­dávných těchto obyčejů při výročních slavnostech, např. na vánoce, při slavnostním čištění studánek.“

S upevněním křesťanství byla mnohá pohanským náboženstvím již dří­ve uctívaná místa postupně připisována různým světcům, často s le­gendou či pověstí, v níž je možno rozpoznat zbytky pohanského pově­rečného myšlení. Protože tito svatí jsou často ve vztahu k místu pramenů, je přirozené, že v Čechách je jich nejvíce zasvěceno sv. Vojtěchovi, jemuž se připisuje i schopnost v dobách sucha přivolat vlá­hu, dále sv. PROKOPOVI, o jehož působení podle legend svědčí zpravidla také tzv. Čertova brázda někde v okolí stejně jako legenda, že vodu ze studánky proměňoval ve víno, a sv. VÁCLAVOVI, jehož pramenům bývá připisována léčebná moc. Mnoho vodních zdrojů je zasvěcováno PANNĚ MARII, často ve spojení s místem jejího zjevení či zázračného uzdravení, další pak sv. ANNĚ (a to např. v okolí Havlíčkova Brodu), při nichž leckdy byly zřizovány lázně. Svato­anenským pramenům bývá připisována moc léčit oční neduhy i slepo­tu, dále např. dnu, revma a vůbec nejrůznější další nemoci. Četné pra­meny jsou spjaty i se jmény SV. LUDMILY, SV. JANA KŘTITELE či poustevníků sv. IVANA, SV. VINTíŘE (Gunthera) aj. Četné prameny, studánky a kapličky nad nimi, zasvěcené katolickým svatým, jsou spjaty zejména s dobou barokní, i když v mnoha případech byly známy a uctívány již dříve.

O úctě, jaká byla ke studánkám chována ještě v polovině minulého sto­letí, svědčí ve svých poznámkách páter Václav Krolmus: „Studánky v Čechách jsou posvátná místa, světice a svěcenky slovou. Lid je čistí, k nim putuje, vodou se omejvá, v nemoci ji pije, u vod zkoušky dělají atd. Děvy studánky čistějí, když neprší, k studánkám putujou a se mod­lí.“

Kde byl Martinů naposledy

Nejen vysočinské ale všechny studánky v Čechách a na Moravě oslavil svou skladbou Otvírání studánek Bohuslav Martinů, kterou vytvořil roku 1955 na text básně Miloslava Bureše (1909-1968). Oba se znali od dětství - byli rodáci z Poličky.

Miloslav Bureš psal svou báseň roku 1954 na břehu rybníka Sykovce poblíž známého leto­viska Tři Studně. Právě ve Třech Studních trávil skladatel léto před svým odjezdem do Francie. Do  své vlasti se už nikdy živý nevrátil. Až jeho urna byla r. 1979 převezena ze Švýcarska a uložena na hřbitově v jeho rodné Poličce.

Do Tří Studní byl v létě roku 1938 Bohuslav Martinů, který už od roku 1923 působil ve Francii, pozván svou žačkou, geniální skladatelkou a diri­gentkou Vítězslavou Kaprálo­vou (1915-1940). Ta do tohoto letoviska jezdila už dříve se svým otcem skladatelem, pro­fesorem Kaprálem a se svou matkou. V mnoha publikacích i průvodcích se lze dočíst, že Martinů jezdíval do Tří Studní často. Skutečnost je taková, že tam byl právě jen jednou před svým posledním a definitivním odjezdem do zahraničí.

S Kaprálovou se Martinů znal už ze svých návratů do rodné Poličky, ale až roku 1937 se v Paříži stala jeho žačkou. Po odjezdu skladatele roku 1938 do Francie za ním odjela i Ví­tězslava, a tam se také provda­la za spisovatele Jiřího Muchu. Jejich manželství však netrva­lo dlouho, protože nadějná umělkyně roku 1940 v pou­hých pětadvaceti letech ve francouzském Montpellier ze­mřela. Odtud byla do Tří Stud­ní později přivezena pouze prsť z jejího hrobu a zřízen symbolický růvek na zahradě domku Kaprálových.

Historie Tří Studní

Samotné Tři Studně byly kdysi založeny jako osada sklářů z blízké Fryšavy, a to na místě, kde v oné době byly tři studně, z nichž na jednu, zvanou Haltýř a užívanou k chlazení mléka, místní pamětníci dosud vzpo­mínají. Bohuslav Martinů s Ví­tězslavou Kaprálovou, které se také říkalo Vitulka či Vitka, chodívali ovšem na procházky k jiné studánce v blízkém lese, nazývané Barborka. O mnoho let později byl pod studánkou Barborka upraven další vývěr vody a nazván na počest skla­datelky studánka Vitulka. Dodnes ve Třech Studních stojí hotel U Loubů, kde se Kaprálovi a Martinů stravovali, stejně jako rekreační vilka Kaprálo­vých, který později matka skla­datelky věnovala Českému hu­debnímu fondu k rekreaci a tvůrčím pobytům jiných skla­datelů.

Začátek je u Stříbrné studánky

„Lesy kolem Medlova a Sykovce mají svou důvěrnost. A co tepr­ve, jsou-li tu s těmi, kteří mají k tvému srdci nejblíže. V těchto končinách byla do poslední chvíle hlubina srdce Bohuslava Martinů. Odtud vyvěral rytmus jeho skladeb, zde mu ptáci ve větvích už tenkrát našeptávali k jeho Studánkám. V těchto místech se loučily Čechy s Mora­vou a Morava se zase vítala s českou zemí. Zde bylo něco z povahy Bohuslava Martinů.“ (Miloslav Bureš: Bohuslav Mar­tinů a Vysočina.)

Miloslav Bureš napsal nejprve báseň Píseň o studánce Rubín­ce, inspirovanou Stříbrnou stu­dánkou na Žákově hoře. Tato na pohled nenápadná studán­ka bývá považována za pramen řeky Svratky a u ní byla prezi­dentem Ludvíkem Svobodou roku 1970 vyhlášena Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. (Je to však jen jeden z prame­nů této řeky, podle nových zjištění pramení Svratka na zá­padním úbočí blízkého Křivé­ho javoru).

Teprve později vznikla Bure­šova básnická skladba Otvírání studánek, oslavující dávný zvyk dětí z Vysočiny čistit s nadcházejícím jarem horské studánky. Kromě zmíněných studánek lze připomenout i další: Vysoká studánka na Devíti skalách, Knížecí a Hra­běnčina studánka na Zkame­nělém zámku a další studánky nepojmenované či takové, je­jichž jména byla zapomenuta.

Oblast Žákovy hory je však za­jímavá i z jiného hlediska. Na­cházíme zde prameny potůč­ků, z nichž se rodí Svratka, plynoucí na Moravu, a relativ­ně blízko v okolí Cikháje jiné, které vytvářejí Sázavu, odtéka­jící do Čech. Tomuto jevu se říká "bifurkace". V okolí vzni­ká evropské rozvodí, které tvo­ří předěl mezi mořem Sever­ním a Černým. Pramení tu te­dy řeky, jejichž vody končí v jednom, a také řeky, které posléze doplynou do druhého z těchto moří.

Znovuzrozený obyčej

Vraťme se však ke zvyku jarní­ho otvírání studánek. Kde ten­to pozapomenutý zvyk, který okouzlil i Bohuslava Martinů, básník Miloslav Bureš objevil? Začátkem padesátých let se Bureš zabýval sběrem pověstí a vyprávění z Vysočiny. Zřej­mě tehdy narazil na písemnou zmínku o čištění studánek od učitele Josefa Karla z Vlčnova u Litomyšle v regionálním pe­riodiku Od Trstenické stezky (1926). Když potom poslal svou Píseň o studánce Rubínce (1954) Bohuslavu Martinů, ten neváhal s jejím zhudebněním a vzniklo tak jedno z jeho nej­známějších vokálních děl. Snad i to přispělo k tomu, že už roku 1956 žáci fryšavské a rokyten­ské školy obnovili tradici čiště­ní studánek na Novoměstsku. V posledních letech je pak pra­vidlem, že se u studánek Bar­borka a Vitulka ve Třech Stud­ních koná obřad otvírání studánek každoročně poslední květnovou sobotu.

Zmiňme se alespoň letmo o několika dalších studánek z okolí. V Dobrohostově (8 km od Havlíčkova Brodu) je na levém břehu Úsobského potoka studánka, jejíž voda je považována za léčivou, především při očních onemocněních, snad pro svůj zvýšený obsah jódu a radonu. Nad studánkou byla postavena poutní kaple svaté Anny. Léčivá Králova studánka je i v obci Kojetín nedaleko Havlíčkova Brodu. Rovněž nedaleko odsud v části obce Prosíčka nalezneme v lese mezi Horním a Dolním Nezdínem léčivou studánku s mariánskou kaplí. Velká škoda je zániku lázní v blízkém Petrkově se sirnoželezitým slabě radioaktivním pramenem. Zde se jednalo o tzv. akratopegu, což je voda, která sice nedosahuje kritéria minerálních vod, přesto však vykazuje léčebné účinky. To se týká i zřejmě nejslavnějšího léčivého pramene ve zdejším okolí, totiž v Pohledu u Havlíčkova Brodu, kde bývaly lázně svaté Anny. Budova a kaple zasvěcená svaté Anně zde stojí dodnes. Lázně tu zří­dil hrabě Sylva-Taroucca r. 1858. Podle po­věsti zapadl roku 1730 písař Jakub Čermák při pronásledování vlka v lese do bahna. V úz­kosti o život se začal modlít. Z podzemí uslyšel zvuk varhan a zpěv a jméno sv. Anny. Slíbil, že zachrání-lí se, postaví na tomto místě kapličku. To se mu skutečně po­dařílo a pří kopání základů pro kapli byl nalezen pramen léčivé vody. Jako první se prý u studánky vyléčila poloslepá žena dřeva­ře Tondla a po ní další. Byla zde postave­na též poustevna, do ní povolán mnich F. A. Hertwig a jeho úkolem bylo zapisovat zde zázraky. V letech 1752-1758 jich za­psal 15 a do roku 1757 dalších 28. Na ja­ře r. 1887 studánka vyschla. Pramen se ne­našel, ani když se kopalo pod kapličkou a kolem ní. Vydatný pramen byl nalezen až u staré myslivny a sveden do studánky. Tato voda však už tak léčivá nebyla, lázně tedy byly změněny na hostinec. Přesto se u studánky udála další uzdravení, voda je zřejmě mírně radioaktivní.

Tři studánky jsou také v nedaleké obci Skála u Humpolce. V Světlé nad Sázavou je při osadě Dobrá Voda Žižkova studánka, z níž podle tradice pil Jan Žižka, když po vítězství u Kutné Hory pronásledoval křižáky do Brodu.

Patronka studánek

Na závěr se zmíním i o zámku a klášteru ve Žďáru nad Sázavou. Založení kláštera inicioval otec sv. Zdislavy, Přibyslav z Křiža­nova a myšlenku uvedli ve sku­tek jeho zeťové Boček z Obřan a Smil z Lichtenburka. Proto roku 1252 pozvali skupinu cis­terciáckých mnichů z Nepomu­ku. Současnou podobu areálu kláštera ve stylu barokní gotiky, jak známo, vtiskl zejména slavný architekt Jan Blažej Santini Aichl.

A tady si nelze nepřipomenout, že když byl žďárský klášter založen, jme­noval se původním názvem Pramen Blahoslavené Panny Marie (Fons Beatae Ma­riae Virginis), což připomíná i v zadní části klášterní zahra­dy Studniční kaple a rovněž ol­tář Studniční Panny Marie. K založení kláštera podle po­věsti totiž došlo na základě snu pana Bočka z Obřan. Ten prý ve zdejších lesích usnul u stu­dánky a ve snu se mu zjevila Panna Maria, což pro něj bylo znamením, že jí tu má zbudo­vat chrám.

Je zvláštní i příznačné, že právě obdobné verze pověsti v nejrůznějších obměnách jsou spojeny s desítkami, ba stovkami pramenů a studánek na celém území naší republiky. Vysočina je však oprávněně centrem těchto studánek i nejsilnější básnickou inspirací.